Družena Retrohrátky
Hrát si prý umí každé dítě. No, možná jak které, ale především v jaké době. Našim prababičkám stačilo obyčejné polínko, aby se z něj záhy stala panenka obalená do hadru. Naši tátové tahali za sebou kačera, zatímco my (myšleno generace Husákových dětí) jsme jeli na céčkách. Oproti dnešním dětem jsme neměli moc hraček, ale pořád jsme lítali venku. Boule a odřená kolena byla klasika na denním pořádku, ale těch her, co jsme s kamarády mezi paneláky zažily! Betonový plácek sice není žádné terno, ale dalo se na něj dobře kreslit - panáka, čáru nebo hrát vybiku. Kdo měl kolo, brusle nebo tříkolku, mastil to po chodníku hlava nehlava. Starší holky bez gumy nebo švihadla u pasu před barák prostě nevyšly. Ty menší hrály přebíračku nebo házely kamínky. Ti šťastnější z nás měli klik klak nebo jojo. Ale všichni jsme měli většinou bílá trička ze školního tělocviku a k tomu trencle (holky modré a kluci červené). Domů se chodilo při západu sluníčka, když na nás z oken volaly mámy: " Dětíííííí domůůůů, večeřééééé"
Nemá smysl tu porovnávat, jak si hrají dnešní děti, ale má smysl ukázat jim, jak tomu bylo v době jejich babiček. Nejedna socialistická duše zaplesá, když jim soused řekne, ať s ním jde hrát kuličky. Ideálně hliněnky. A úplně vidím, jak jsou dnešní babičky 55+ na větvi, když mohou svým vnučkám ukázat, jak se tehdy hrála školka s míčem o zeď, o zem nebo jen tak do vzduchu. To je jim pak zase 8 let a jsou šťastné jako blechy v kožichu.
Nápad zavzpomínat na sedmdesátá léta minulého století už jednou v Druženě zazněl. Byla to akce pro celou rodinu, která se uskutečnila v roce 2015 a měla název Sportovní hrátky mnoho let zpátky. Po 5 letech přišel další impulz začlenit tuhle aktivitu do prázdninových dílen pro děti. Všechno bylo - děti, sportovní náčiní i akční plán. Jediné, co nevyšlo, bylo počasí. Lilo. V tom se hrát moc nedá. Ne tak, aby z toho rodiče nešíleli a děti to neodstonaly. Ale my nejsme žádná béčka, abychom si s tím neporadili (vidíte? některé ismy mají i své přednosti!). Skákat panáka v obýváku??? Proč ne! Pro děti, které se narodily kolem roku 2012 to ovšem chtělo nějaký ten úvod a hlavně motivaci. Když si děti vyslechly story, že kdysi dávno existovala doba, kdy nebylo všechno k mání a hlavně nebylo moc peněz, zřejmě vůbec netušily o čem je řeč. Nevadí. Motivace nesmrtelných "céček" je dostala a byly ochotni za to udělat cokoliv (i se poprat). Jak vidno, děti jsou stále děti za jakéhokoliv režimu.
Prvním bodem programu byla disciplína skákání na gumě. Pro dospěláka celkem pochopitelný výraz, ale ten, do zná gumu akorát tak v pase u spoďárů, kouká jako puk. Když se ještě navíc dozví (v žertu), že je to guma od obra Koloděje, mají vás za blázna. Nejprve jsem museli gumu natáhnout mezi dva člobrdíky, aby to pěkně pružilo. Sestava čítala 6 dovedností, kterým se dříve říkalo třídy. Čím výše byla guma na noze dítěte, tím vyšší třída. My začali u kotníků a skončili u kolen. Výš už to bylo o zdraví. Děti se naučily sešlapávat gumu, vyskakovat z krucánků a přetahovat ji všemi směry (i pozadu). Za každou vyskákanou třídu bylo zasloužené céčko. Když už všechny bolely nožičky (a patičky obzvláště), přešli jsme ke školce s míči.
A jelikož jsme byli v obýváku, padla volba raději na hadráky. Míčky totiž lítaly vzduchem, děti tleskaly, podhazovaly nebo se u toho točily o 360°. Podívaná úžasná. Byly všude - děti, míčky i oči. Přestávka na občerstvení byla více než nutná, ale vidina dalších céček brzy zařadila děti zase do hry. Každý měl na dveřích přilepený svůj hrací plán, kde si odškrtával splněné úkoly a bral svou odměnu všemi deseti.
Abychom si trochu odpočinuli, vyzkoušeli jsme si starý dobrý klik klak, což jsou dvě kuličky zavěšené na spojeném provázku. Díky mírnému pohybu ruky se začnou kuličky od sebe vzdalovat a pokud dítě udrží správný rytmus, dotknou se nejen dole, ale i nahoře. Zvuk je to úžasný, palec mezi kuličkami už méně. Druhu oddychovkou bylo jojo, ale dolů sjelo jen jednou, pak děti jen motaly a to je neba.
Na řadu přišla tedy raději klasická švihadla a jejich školka. Nejdříve jsme si vyzkoušeli jen přehazovat pomocí zápěstí švihadlo dopředu a nohama dělali kolíbku. Pak jsem to riskli i se skoky snožmo. Skákalo se popředu, pozadu, křížem krážem i po jedné. Zpocení jsme byli ale všichni. A víte co na tom bylo úplně nejúžasnější? Že v tom obýváku zůstalo všechno na svém místě - žádná rozbitá váza ani rozsypaný květináč. Holt kdo umí, ten umí.
Ideální hra do jakéhokoliv prostředí, se jmenuje Čára. I tuhle lahůdku se děti odpoledne naučily. Dřív se házelo vším, co bylo po ruce. Kamínky, haléře, šišky, ale my to pojali s našimi céčky. Hodit předmět tak, aby přistál co nejblíže čáry a přitom ji nepřelezl, je fuška. Někdo z opatrnosti házel raději málo, ale to zase neměl šanci vyhrát. Ještě, že nebyli sousedi doma, protože emoce a hlasitost nabraly na síle. Děti věděly, že kdo vyhraje, bere všechna céčka za čárou. A to je pak mazec. Tohle děti opravdu bavilo, takže jsme museli hrát několik kol.
Poslední aktivitou pohybové prázdninové dílny bylo skákání (ano, opět) panáka. Malovat ho křídou na beton umí každý, ale kdo se může pochlubit paňácou na plovoucí podlaze?? Stačila nám k tomu papírová lepenka a římské číslice. Házelo se opět céčky. Asi největší problém bylo rozpoznat, kdy použít jen jednu nožku a kdy obě, nicméně první dvě kola jsem zvládli všichni. Řetízek z céček už měly děti dost dlouhý na to, aby si z něj udělaly korále, takže nejvyšší čas skončit.
Vezte tedy, že až příště budete mít nějaké plány na zahradu a bude pršet, nezapomeňte, že máte v sobě houževnatého retro ducha, který si umí vždycky nějak poradit. A hlavně milé děti a drazí rodičové : HRAJTE SI! Ať už retro nebo bez.
