Družena Robotická
Es em lomos, es em lomos.......je hláška z jednoho socialistického filmu, který se zrodil v Maďarsku. Jmenoval se Dobrodružství rodiny Smolíkovi (čítající otce Pepu, matku Gábi, dceru, dceru Týnu a synka Ládínka). Posledně jmenovaný byl velký koumes, který se svým psem Zorrem sestrojil raketu (nafukovací), se kterou se pak všichni vydali do vesmíru. Chápu... je to úsměvné, ale i to patří do pohádkové říše a seriály k do ní též patří. Ani netuším, proč mě to napadlo, ale ráda si dělám na začátku školního roku itineráře, co všechno bychom mohli s jakým kterým tématem zažít a u pohádek jsem měla poznámku "Sci-fi". Logicky k tomu mě napadl robot. Představa, že má každá domácnost svého robota, který vyluxuje, vypere a uklidí, by byla fajn. Aspoň pro maminky. Já osobně bych s kusem plechu žít nechtěla, i kdyby mi vygruntoval celý barák, ale hrát si na jako, to mi jde :o)
Naše robotická hodina začala mým směšným napodobováním robota s marným pokusem slovně vysvětlit jeho hranaté tělo s elektročudlíky na bříšku. O něco později mi chodily děti po obýváku trhanými pohyby, když si vybíraly barvy pro své proužky na končetiny. Pravda, byly z papíru (žádná ocel), ale díky tomu jsme si mohli udělat nožky pérovací, a to jednoduchými přehyby do čtverce. Po chvilce holčičky techniku pochopily, takže za chvilku naskládaly i ruce. Náš robůtek měl tělo z houbičky na nádobí. Ve dvou deseti kusových balení bylo dost barev na to, aby každá měla tu svou. Na stole se však v jednu chvíli ocitlo tolik "součástek", že jsem tomu musela nastavit nějaký řád a dát každému talířek se jménem. V době, kdy já spojovala komponenty k sobě tavnou pistolí, děti pokračovaly v kreslení svého robota pomocí pastelek. Některé kousky byly opravdu podařené.
Mé slepování nebralo konce, takže si děti mohly vyrobit ještě domácí telefon, kterým by se dorozumívaly (nejen s robotem). Klasický plastový kelímek ve dvou vydání s dírkou na spojovací provázek udělal z hodiny "topku". Holky si svá sluchátka/mluvítka ozdobila papírovou manžetkou a pokreslila dle svého vkusu. Na konci hodiny jsem měla v obýváku telefonní ústřednu s dráty nade vraty......Bylo to prostě fantastické (takže sci-fi). Ostatně tomu odpovídala i čekací doba rodičů před domem, kteří trpělivě vyčkávali, až my uvnitř si uvědomíme, že je dávno po hodině.
