Družena Škola příšerek
Škola příšerek. Člověk by řekl, že to musí být něco příšerného! No, ono jak se to vezme. Pokud byste byli vyznavači animovaného seriálu Monster high, pak ano, ale jestliže si z toho uděláte zábavný program na oslavu narozenin, tak je to jedna velká sranda. Pro mě, coby fiktivní paní ředitelku, určitě.
Jak dát dohromady křehkou duši nádherné pětileté holčičky s postavičkami upírů, duchů, mumií a záhrobí? No jediný způsob je ten hravý a prožitkový. Znáte přeci tu hru na Radovánka ne? Raduji se z maličkostí.... maličkosti, které jsou jako kostičky z lega, ze kterých se dá stavět cokoliv. A když cokoliv, tak i příšerky. Z narozeninového odpoledne se tak stala legrační školička, ve které se hrálo celou dobu na "jako".
Třeba "jako brána do školy", což byl úkol spočívající ve složení školního znaku z puzzlíků a proběhnutí pod roztočeným lanem. K tomu bylo ovšem zapotřebí vžít se do role příšerných příšerek, takže se děti vzájemně pomalovaly pavučinkami, třetími oky a upířími špičáky. Takto vyfešákovaní jsme mohli poslat pohlednici bezzubé čertí babičce (fotka). Dále bylo nutné poznat učitelský sbor, který představovalo pexeso prapodivných postaviček, které si děti zahrály tak, že si v duchu určily své favority a pak je musely naráz všichni sesbírat.
O záludné úkoly nebyla vůbec nouze, třeba takový Bejbyhopking byla překážková dráha s dračím vejcem, které musely děti dopravit do sluje. Sice bylo pár vajec nakřáplých, ale do cíle dorazily všechny. A co taková Přírodozvědava s rozpoznáváním pravdy a lží o upírech, čertech a mumiích? Jen si to zkuste přemýšlet o iluzi či realietě a přitom odpovídat výskoky a seskoky!
Jaká by to ovšem byla škola, kdybychom se nepodívali také do sborovny na učitele. K tomu nám posloužily postavičky na kartičkách pexesa. Děti si v duchu vybraly své favority a pak je na daný pokyn měly co nejdříve rozebrat. Na zemi se strhla mela, učitelé šli na dračku. Tohle se může stát jen ve Škole příšerek.
Dalším předmětem byla Duchomalovajda, ve které děti s házením kostky postupovaly figurkou příšerky po herním plánu, na kterém byly namalovány různé části těla. Co hod, to úkol k domalování na velký papír. Ve finále měly příšerky mnoho nohou a žádné oči nebo zuby bez pusy. Každopádně měla tahle chvilka velký úspěch a zapojily se i maminky. No řekněte, kdo má na své narozeninové oslavě i vlastní výstavu??
Ale to už nám zase zvonil zvonek na další hodinu, ve které jsme si posvítili na upíry. Žádný česnek nebo zrcadlo, kdepak - jak děti správně navrhly - přímá trefa do červeného (srdce alias terč). I když jsme neměli dřevěný kolík, vystačili jsme si s měkkými míčky nebo korkovými náboji z praku, Tuhle Trefovajdu vystřídala posléze hodina Krákozpěvu, při níž jsme si otestovali svůj vkus pro rytmus a za pomocí tamburíny a krákání skotačili prostorem.
Samozřejmě, že došlo i na přestávky s občerstvením, abychom ty zkoušky zvládli s dostatečným přísunem energie (není nad bonbony). Ve škole příšerek poté proběhla soutěž o nejlepší Ježibabku. Tři třídy měly za úkol vytvořit bábě bujnou kštici a zapíchat na čas levou rukou co nejvíce špendlíků. Vítězové byli odměněni, takže mohl být na jejich počet zahájen Rej divoženek a bludiček. Děti s balonky i bez, se stuhami či bez střapců, ale hlavně s jásotem na plné pecky, ukázaly co umí.
Bohužel to radování netrvalo dlouho, protože přišla do školy inspekce a pěkně si posvítila na znalosti o Duchu školy. Děti pomocí kartiček s obrázky volily správné odpovědi přisednutím k jednomu z pěti předmětů, který se buď shodoval s obrázkem v barvě i obsahu nebo vylučovací metodou je nahradil. No jednoduché to zrovna nebylo, ale paní ředitelka přimhouřila všechny své tři oči a všechno dobře dopadlo.
Abychom si zlepšili náladu, zazvonil kostlivec školník a začal děti honit svou rukou na klacku, takže se po škole opět linul řev, jako když vás honí kostlivec :o) Poslední hodina Ručkopracek byla podobná té s malováním příšerek. Děti dostaly za úkol přivítat ve škole nováčky, ale protože to byla ještě taková příšerková miminka, co nevidí a nemají ani zoubky, musely se o ně děti postarat. A tak se lepilo, stříhalo, zdobilo a drátkovalo. Každý nový krabicový žáček dostal i své jméno, čímž byl zapsán do prvního ročníku. Ještě poslední fotka na památku a než zazvonil poslední zvonec, dostaly děti i svá vysvědčení a pochvalu za složení všech zkoušek.
Z Labyrintu Kladno jsem odjížděla s pocitem, že všechna kolečka do sebe správně zapadla a oslavenkyně bude mít po čase určitě na co vzpomínat. Kromě dárků od dětí v ní zůstane navždy pocit, že hrát si může s životem i nadále, neboť jen ona má od něj ten správný klíč. Bylo mi potěšením být na chvilku součástí její dětské hry.
