Družena Špagety boloňské
V masopustním období se Kuchařinka velice ráda zaobírala masitými recepty. Jakby taky ne, když je venku zima a člověk potřebuje něco dobrého do žaludku, aby měl pocit pohody. Po všech možných přílohách a omeletách se děti konečně dostaly k vaření hlavního jídla. Od prvních pomazánek mají za sebou už půlku kurzu vaření, takže je načase zvolit i trochu těžší recepty. Na vlastní žádost holek padl los na špagety, a tak se vařily špagety. Ovšem ne ty suché s kečupem a sýrem, co jíme u nás, ale ty, co se alespoň trochu podobají těm italským. Možná vás teď zklamu, když vám prozradím, že v Itálii,ani v Bologni žádné takové špagety nevaří. Tahle jejich omáčka se totiž tradičně používá k přípravě lasagní. Originální italské špagety se jí na způsob alla carbonara (tedy s vajíčky a slaninou) nebo s rajčatovou omáčkou, nebo aglio, olio e peperoncino (s česnekem, olivovým olejem a pálivou paprikou). Tak a už máte jasno.
Jelikož žákyně třetí třídy mají v této oblasti jiné cíle, zvolili jsme kompromis a uvařili si špagety s rajčatovou omáčkou, která se opravdu dává do lasagní. Na začátku jsme si vysvětlili, co vůbec obnáší vaření, co to jsou vlastně těstoviny a jak je uvařit tak, aby byly tzv. al dente. Na jednoduchém příkladu koupání v moři, se děti naučily, že těstoviny potřebují hodně prostoru, hodně osolené vroucí vody a přesně takový čas vaření, který je napsaný na obalu od špaget. Ale protože špagety nikdy nečekají na omáčku, nýbrž naopak, museli jsme nejdříve prostudovat druhý recept, připravit si suroviny a zpracovat je k vaření, což spočívalo v mytí, loupání, škrábání a krájení. Všechny ingredience měli svou vlastní misku, což bylo důležité, neboť pořadí vaření má svá pravidla. Když si děti sklidily pracovní plochu, mohly se pustit do vaření na vařiči. Krok za krokem nám vznikala omáčka. Podle rozumu sedláka jsme vkládali do tuku nejprve to, co je nejtvrdší, pěkně promíchali a nechali opékat dozlatova. abychom to samé zopakovali s tím, co má měkčí strukturu. Tím jsme docílili toho, že se nám cibulka nepřipálila a mrkev nebyla tvrdá.
Vždycky, když dojde na tepelnou úpravu, jsou děti rozrušené, jako kdyby říkaly: "Tý jo, já fakt vařím!" Sice si ještě pletou vařečku s míchadlem, mají víc surovin na zemi, než na stole a krájení na kostičky budou trénovat asi ještě hodně dlouho, ale ten pocit, že tvořím něco sám, je prostě boží. Na plotýnce jsme tedy dospěli k velkému finále vložením mletého masa a po chvilce opékání i rajčatového protlaku, který jsme přelili horkou vodou a nechali omáčku v klidu probublávat.
Zatímco se na jednom stole tvořilo jedno jídlo, na druhém nás čekala slibovaná příloha. Děti si zvážily svou porci špaget a do velkého hrnce si odměřily vodu se solí. Hlídací četa, pak oznamovala, v jakém stádiu jsou bublinky v hrnci. Pak převzala žezlo Kuchařinka a dohlížela na to, aby děti vložily opatrně do vody své špagety. Po odměřených 8 minutách slila dětem těstoviny, které si pak mohly přendat do své omáčky a pořádně všechno společně promíchat. Vonělo to dobře, a protože jsme měli všichni opravdu už velký hlad, zmizela porce z talířů dřív, než by Ital otevřel láhev Proseca. Děti zvládly jíst své porce jen vidličkou a druhou rukou si držely ubrousek pod bradou, aby neměly omáčku až na bradě. Výsledek byl na české poměry vcelku uspokojivý a snad by si dal říci i nějaký ten Ital. A příště? Pečeme muffiny!
