Družena Svíčková
Není nic tradičnějšího, než česká svíčková (vepřo-knedlo-zelo promine). Jak už jistě všichni víte, jedná se o hovězí pečeni na smetaně, která nemá s voskem nic společného, i kdybyste ji jedli při svíčkách. Moje maminka jí dělá božskou, jak to dělala jsem dlouho netušila, ale pak přišlo bádání ve vlastní kuchyni a já se odhodlala k vlastní tvorbě. Myslím tím té správné s osvědčenými postupy, nikterak to zeleninové pyré se šlehačkou, co jsem považovala za svíčkovou omáčku. Čím jsem jako kuchta zkušenější, tím více mi věci dochází. Chuť se musí prostě u sporáku vymazlit do bezvědomí, jinak je to o ničem. Už jako pionýrka jsem dělala sladkokyselý nálev na okurkový salát - klasika tandemu sůl-cukr-ocet. Koho by napadlo, že tahle podařená skupinka chutí bude fungovat i v jiných jídlech. Otázkou ovšem je, kdy ji správně použít. Většina z nás dochucuje omáčky až nakonec, takže si chudinky nestihnou k nějaké té pikantnosti vůbec čuchnout. Pokud je ale zakomponujete postupně už v první fázi restování, jste borec.
Ten, kdo se odhodlá k přípravě pravé svíčkové, musí počítat s praštěním přes peněženku a jedním dnem stráveným v kuchyni. Nebo také může vzniknout varianta tzv. falešné svíčkové, kdy jen vyměníte kousek drahé flákoty za tu levnější verzi. No a nakonec je tu ještě jedna alternativa, kdy se rozhodnete maso prostě vynechat. Což je fajn u vegetariánů, ale také při výukové hodině vaření pro pokročilé, školou povinné. Když se totiž podíváte na instruktážní video, kterých je na internetu hafo, zjistíte, že jen samotné pečení trvá dvě hodiny. Takový luxus jsme my ovšem neměli, takže jsem musela trochu zaiprovizovat a pár dní předem to hovězí v té troubě upéct, aby měla holátka dokonalý zážitek. Jako lektorka se celkem bičuju, abych měla předem všechno připravené, protože během vaření v pěti lidech v jedné kuchyni to jinak nejde. Ovšem zrovna u "svíčkové" jsem na poslední chvíli zjistila, že má petržel uchovávaná v písku našeho sklepa již ztratila na své čerstvosti a ani jeden obchod v okolí tento produkt neměl k dispozici. A hádejte, kdo mě zachránil? Mladý kuchařík z našeho týmu, jemuž rostla petržel ještě na záhonku. Aleluja!
No a tak jsme se pustili do té složitosti loupáním kořenové zeleniny a krájením cibule na kostičky pěkně v klidu u stolu. Pak ale přišla chvíle pravdy a děti nastoupily ke svých kastrolům, po ruce všechny potřebné suroviny a recepty před sebou. S vařečkou v ruce postupovaly krok po kroku, chuť za chutí, která se s každou další činností jen prohlubovala. Po hodině to v kuchyni vonělo jak v nejlepší restauraci. S vložením koření jsme nechali omáčku svému osudu pod pokličkou a přesunuli svou pozornost k příloze. Vzhledem k časové kapse, která nebyla nikterak velká, jsme vsadili na hrnečkové knedlíky vařené v mikrovlnce. Je to sice trochu čuňárna, ale svůj účel to splnilo (svíčková s kolínkama fakt není košer). Děti krájely rohlíky na kostičky, prosívaly mouku a kvrdlaly vejce s mlékem. Po uhňoucání těsta jedna parta plnila promaštěné hrníčky těstem, zatímco ta druhá dělala jíšku, aby se omáčka pěkně propojila se všemi ingrediencemi. Nemusím vám jistě barvitě líčit, kolik nádobí všechna ta naše lopota vytvořila! Závěrečné pasírování a mixování se dělo tak nějak už v presu, protože hlad (nebo chutě) byly značné a knedlíky z mikrovlny začaly chladnout na talíři. Vyfotit představu nadýchané přílohy s omáčkou, plátkem masa a citronu s brusinkovou tečkou se mi fakt nepodařilo. Někdo nechtěl maso, někdo si to rovnou nasáčkoval do krabičky domů a někdo to už skoro snědl. Takže i když to nemělo estetickou stránku zcela na jedničku, určitě to strávníky neurazilo. Ostatně kdo zvládne ve 12 letech uvařit sám svíčkovou omáčku???!
