Družena Výletní klasika
Květen je v plném rozpuku, což je ideální čas k výletění. Nemyslím tím procházku za humna, ale "celodeňák", tedy výlet, kdy vám dítko ráno odjede a vrátí se až k večeru. To pak musíte počítat s tím, že bude třeba nějaké té "větší sváči", což v našich zeměpisných šířkách znamená řízek v chlebu. Je to oblíbené, je to jedlé a zasytí to. Když se vám ještě podaří dát si k tomu cestou nějaký ten salát, máte o pestrou stravu postaráno. I když nás žádný výlet nečekal, přesto měla tato hodina skoro prázdninovou atmosféru. Vařilo se v kuchyni a jedlo na slunné terase.
Řízková hodina již jednou před 2 lety proběhla s Vařílkem, takže stačilo jen oprášit recept . Jeho název zněl "Řízek jinak". Když jsem byla jako dítko už schopná pomáhat mamince v kuchyni, pamatuji si na ten binec při obalování řízků a taky na paličku na maso. Tenkrát byl pravý řízek vepřový a já do něj bušila jako o život. Na trojobal jsme pak měli velké mísy, ale stejně jsem měla víc obalené prsty, než maso a pod sebou nastláno. Coby mladá hospodyňka jsem tenhle proces opakovala, ale již s větší šikovností a postupem času jsem přicházela na to, že se dají věci zjednodušit, nahradit a zefektivnit. Pomohla mi k tomu moje tchýně, která dělala famózní kuřecí řízky ze stehen, nikoliv z prsou. To byl první zlepšovák. Na druhý jsem narazila na internetu a maso den předem naložila do kefíru s česnekem. No a třetí bonus byl v obalování strouhankou šmrncnutou rozemletými kukuřičnými lupínky, a to v sáčku se zipem. Žádná mouka, žádné vejce a čisto v kuchyni. A smažení? Jedině na železné pánvi s mrkví.
Jelikož jsem nechtěla dopustit, aby měly děti nenaložené řízky, odpadla jim práce s kefírem a loupáním česneku. Zbylo jen obalení ve strouhance a smažení, což jak jistě uznáte, není práce na 2 hodiny. Na úvod jsme si tedy řekli něco o mase a s tím i spojené hygieně v kuchyni. Ukázali jsme si rozdíl mezi kuřecím řízkem prsním a stehenním, a co se stane s masem, když se koupe v marinádě. Pak jsme se pustili se do přílohy, kterou se stal šopský salát. Další to restaurační klasika. Šopský salát je bratranec řeckého salátu. Do obou patří rajčata, papriky, okurky, cibule, zálivka a sýr feta. Měli jsme všechno :o) a holky měly volnou ruku v přípravě, takže si krájely svou zeleninu podle libosti. Popojídání surovin při krájení se stalo tak nějak už samozřejmostí, i když se marně snažím vždy podotknout, že jim to bude chybět. S vyprávěním o jižních krajích jsme se prokrájeli do finále a salát mohl zaujmout místo v lednici.
Před námi leželo maso, slizké v bílém cosi, co smrdělo po česneku a čekalo na obalení. Stále nerozumím tomu, jak je možné, že hotový řízek je pro holky ta největší lahůdka, zatímco jeho syrový vzhled na ně působí velmi neblaze. Oddálili jsme kontakt s masem o dalších pár minut, když jsme si museli připravit obalovací směs z klasické strouhanky a kukuřičných lupínků. Tahle práce holky bavila. Cornflakes v uzavíratelném pytlíku s válečkem vyvolal vzrůšo v kuchyni. Tak mocně drtily lupeny, až proděravěly sáček. Přesypat pak všechno do sklenice byl další oříšek k rozlousknutí, kterak nemít strouhanku všude po stole. Před samotným obalováním si děti připravily ještě talíře s kousky papírových utěrek, aby měly kam odložit usmažený řízek a pánev s olejem daly do pohotovostní polohy. Samotné obalování mělo opět humorný podtext, když kousky masa lítaly mezi strouhankou jak ryba ve vodě. Smažení už taková legrace nebyla, protože to prskalo a vložit maso do oleje chtělo trochu disciplíny. Pomohla nám kuchyňská vidlička a síto na pánev. Hlídání smažení nebylo až tak úplně prioritní činností slečen, protože ty si raději šly zdobit svůj talíř salátem a připravovat stůl na terase, takže jsem zase měla hlídku u sporáku já. Ale nedivím se jim. Měli jsme dost času na klidnou konzumaci druhého oběda a nebýt toho, že jsem byla doma, připadala jsem si jako v nějaké výletní restauraci.
