Zimní oslava

Každý den se narodí mnoho dětí, některé  v zimě, jiné na sklonku jara. Taková narozeninová oslava se pak nese v duchu ročního období, babičky pečou dorty, tatínkové věší balónky na lustry a maminky mají měsíc předem zamotanou hlavu z příprav. To máte: napsat pozvánky pro všechny kamarády, zajistit dostatečnou účast, zvelebit dům, obstarat proviant, sehnat dárky a promyslet garderóbu. V neposlední řadě se však hlásí neodbytná otázka: "Co budeme proboha dělat celé odpoledne s tolika dětmi?"  Když po dlouhém vymýšlení typu domácí video, dětské stolní hry a zahradní trampolína dojdete k výsledku, že takhle svého potomka rozhodně nenadchnete, rozhodnete se hledat dostatečně fundovanou osobu, která má jakýsi přehled v pořádání dětských párty.

Je až s podivem, jak se nitky osudu spřádají dohromady. Jednou, když jsem zrovna doplňovala zásoby do rodinné spíže, zazvonil mi telefon, kde se ozval velice příjemný hlas ženy, mluvící slovensky. "Počula" jsem její žádost a hned se mi na tváři objevil úsměv. Prý má její dcera narozeniny a jestli bych mohla zajistit program....V tu chvíli byla moje duše zase na koni a křičela na celé kolo: "NO JASNĚ ŽE JO!!!" Během  pár dnů jsme domluvily termín osobního setkání. A světe div se - adresa byla stejná jako ta má, jen jsem vystoupala do horní řady rodinných domků na kraji obce. Přivítala mě úžasná atmosféra, rodinná pohoda a láska zabalená v krásném kabátě. Seznámila jsem se s malou oslavenkyní, jejíž kulaté jubileum mělo číslo 6. Když jsem se zeptala, jaké téma jejích narozenin by mělo být, odpověď přišla zcela jasně: ELSA!!! Nedivila jsem se už ničemu - tento světový fenomén ovládl nejen kina, obchody a hračkářství, ale také mysl dětí. Ostatně pokojíček malé princezny jakoby vypadl z pohádkového filmu. Nedalo se nic dělat - ledové království je zřejmě nezničitelné.

 

Šla jsem na přípravy v rukavicích a snažila jsem se dostat do pocitu Ledového království. V květnu s 25°C nad nulou to šlo těžko. Ale duch filmu mě sám vedl: "Co třeba ledové kry, stavba věže, sněhulák, bruslení, koulování a všudy přítomná modrá barva?". S tím už se dalo něco dělat -  hlavně aby to děti bavilo. Spřádala jsem myšlenky dál: "Mají-li vstoupit do děje, musí tomu uvěřit", a tak modré srdce se stříbrným jménem bylo jakýmsi vstupem do pohádky. "K ledovému království určitě vede nějaká cesta", tak co ji udělat z domina? "A u brány budou nutně potřebovat klíč" to by se hodilo tiskátko Elsy a Anny. "Co pak? Třeba postavit věž z ledových ker" (z kostek cukru). "A v té věži bydlí dvě princezny", to by je mohly děti hledat a tak rozstříhané obrázky na puzzle byly na světě "A také by šlo rozdělit si děti na příznivce Elsy a obdivovatele Anny. S tímhle nápadem se dá dělat spoustu věcí" -  takže jsem si do kufru přibalila modrou barvu a sníh na abstaktní obrázek(pěnu na holení), uvařila domácí modelínu se třpytkama na sochy Olafa, obšila tucet papírových sněhových  koulí, zakomponovala hru na Mrazíka (mráz co lepí části těla k sobě), ale zapojila i rodiče při koulování a hledání princezniny ručky poslepu. Myšlenky mi běžely jako o závod. Doma jsem našla stříbrnou krabici, ze které jsem udělala prostor pro hmatový prožitek a přihodila pár hádanek od lesních trolů se zimní tématikou. No snad to bude stačit...
Pak už zbývalo jen vymyslet dárečky pro děti, což bylo pro mě přímo potěšení na entou. Týden před tím jsem totiž propadla skládání origami, takže jsem si vypůjčila jeden recept z webu na princeznovské šatičky a celý večer jsem si hrála na garderobiérku malých princezen, ani jsem neuvařila večeři, jak mě to  vzalo :o)
V den Dé jsem vstoupila do domu, kde na každém koutu bylo vidět, že se slaví narozeniny - balonky a fábory, občerstvení a celá rodinka jak ze žurnálu. Počasí pro zimní oslavu bylo jako stvořené - na nebi ani mráček a po trávníku jsme chodili bosi. Sešlo se 12 dětí, na které bylo radost se dívat, protože uměly uchopit připravenou fantazii za pačesy a nechaly se vtáhnout do děje. Velkou motivací se jim  stal zřejmě pohádkový dort, protože úkoly zvládaly jeden za druhým. Kolem páté hodiny se konečně přálo a rozdávaly se dárečky. Bylo dojemné sledovat malé gratulanty při akci. Společná fotografie na památku byla posledním aktem řízené oslavy a pak už hurá na zahradu, kde nikdo nikomu do ničeho nemluvil.  To je totiž na dětských narozeninových oslavách to nejlepší!
Odcházela jsem moc spokojená. Byla jsem ve společnosti milé rodiny a spousty malých princezen. Navíc jsem si vlastně celé dopoledne s dětmi jen hrála a přitom jsem ochutnala i ten božský dort. Když jsem mířila zpátky domů, přistihla jsem se při myšlence, že jsem si vlastně nikdy nepomyslela, že by mi  jednu tahle "práce" přinesla jednou tolik potěšení. A tak děkuji všem přítomným za možnost být součástí této oslavy - oslavy života.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *