Družena Zvířátka z kouzelného lesa
Kouzla a čáry máry známe z pohádek všichni a vůbec se nedivíme, že princezně naroste nos dlouhý až do Tramtárie nebo že zvířátka mluví. I takový dospělý jedinec přijímá filmová či knižní kouzla jako něco, co prostě k dětskému věku patří. Trpělivě dokáže dokonce i svým ratolestem vysvětlovat snový svět, i když mu vnitřní šotek v hlavě říká, že je to vlastně úplná blbost. A tak jsou dospěláci rozpolceni v tom, co je či není skutečné. Naštěstí ne všichni jsou takoví. Patřit mezi vzácné exempláře, co neztratili své spojení se svým vnitřním dítětem a božskou jiskrou, je výhra (ne toliko pro jejich členy rodiny, ale pro malé děti rozhodně 10x jo, jo, jo). Když za tímto dobrodruhem přijdou dvě šestileté holčičky, že by si přály oslavit spolu narozeniny a každá má o nich úplně jinou představu, pak se tato vymoženost vysloveně hodí do krámu.
Z jejich brebentění o malých ponících a lesních zvířátkách s křídly by asi nebyl moudrý nikdo. Jediné, co měli tito tvorové společné, byla skutečnost, že žijí na území Fantazie. S tímhle širokým pojmem se pracuje fakt lehce!!! Navíc si malé slečny pozvaly každá svou skupinku kamarádů, čímž se spojovací nitka tak trochu trhala. Inu nevadí, řekla jsem si a šla se podívat do Wikipedie, zač je mi toho loket. Z obrazovky na mě koukala barevná zvířátka, každé mělo své divné jméno, patřilo k určitému elementu a mělo zvláštní nadání pro pár věcí z lidského světa. Zapamatovat si 15 takovýchto tvorů byl úkol hodný maturanta. Nevzdala jsem to a trpělivě přiřazovala k obrázkům názvy a jejich klady. Výsledek nechala vytisknout a začala tkát příběh tak, aby se vešel do našeho místního hájku a uspokojil obě malé treperendy.
O tom, co všechno předcházelo samotné cestě za zvířátky v kouzelném lese nelze psát, protože by to vydalo přinejmenším na dva další články. Snad pouhá zmínka o strašidelné výstraze meteorologů na stanovený termín a inkriminovaný čas řekne vše. Už jen pouhá představa, že vám při bouřce běhá po lese skupina dětí bez mámy, pláštěnky a medaile, přináší stres a vrásky. Každopádně původní plán sladit charakteristiky zvířátek s dětmi, s úkoly a s ideálním místem v lese vzal za své hned v prvopočátcích, neboť to by bylo až moc dokonalé. Osud usoudil, že tomu dá trochu volnější kabátek, a tak schválně zašmodrchal všechny šňůrky od kartiček, v tašce nechal zatoulat potřebné rekvizity a zřejmě i popostrčil hodinové ručičky o několik kroků dopředu, jen abych nedostála svým plánům. Výsledem byla bojovka ve stylu Chytré horákyně – oblečená, neoblečená, obutá, neobutá….Na své metě jsem byla pouhých pár minut před příchodem půlky školky a zkoušela meditovat, potažmo zklidňovat svůj nervový systém, abych dostála role průvodkyně lesní kouzelnou říší.
Je až s podivem, jak úžasně funguje dětská přítomnost. Běžící dítě s rozpřaženýma rukama křičící:“Ahooooj Ivčoooo“ v jeden moment odežene všechny přírodní i mentální katastrofy a jde se hravě na věc. Skupinka předškoláků čítající drtivou většinu dívek a dva odvážné chlapce se posadila na louce přes lesem, aby si vyslechla příběh kouzelných zvířátek, co mají na čele zvláštní znamení, díky kterému umí spoustu úžasných věcí. A protože děti vysely na každém slově, byl nápad nalepit jim na čelo stříbrné hvězdičky zcela automatický. Domalované paprsky, znázorňující kouzlo ještě více vtáhly děti do děje, aniž by tušily, co je vlastně čeká. Vyprávění začalo vládkyní lesa Princeznou Celestie, která má na starosti své poníky, pegase a jednorožce se svou Silou Světla, zatímco její sestra Princezna Luna ovládá Sílu noci. Jenže….les zachvátila hrozivá Nicota a Lenora.
V tuto chvíli jsem se dala do pláče a čekala, jak na to budou děti reagovat. Těch pocitů, kterých jsem po očku viděla kolem, bylo snad milion. Někdo měl vyděšený pohled, jiní slzy na krajíčku a další bojovný výraz tuhle potvoru zničit. Neubránila jsem se dojetí a raději rychle pokračovala na veselejší notu s tím, zda mi děti pomohou zachránit les od Nicoty. Ostatně o kom se mluvívá, nedaleko bývá, což se projevilo hned v dohadování dětí o cedulky zvířátek, jimž se staly děti na chvilku patrony.
Do lesa jsme vstoupili společně kouzelnou branou pod protáčejícím se lanem, minuli zlaté kouzelné kapradí a vydali se za hledáním začarovaných zvířátek. Netrvalo dlouho a ozval se halas, což znamenalo, že děti našly první kartičku – černobílou podobiznu zvířátka. Tajnou řečí jsem se dozvěděla, jak má být vysvobozeno a předala tuto zprávu dětem. První úkol byl na barevném koberci, na kterém musely děti poznat velikost a barvu geometrických tvarů. O kousek dál malá roztomilá pony Pinkie Pie chtěla po dětech vyzpívat svou prosbu o její báječně upečené muffinky, což byl úkol trochu neobvyklý, ale po zazpívání dětských písniček dokázali malí dobrodruzi vyzpívat i větičku: „Prosím jednoho muffinka“. Zázraky se dějí a tomu, kdo měl na tričku jméno růžového poníka, byl dán za vysvobození obrázek barevný, čímž Nicota ztratila na své síle.
V hledání černobílých obrázků jsme pokračovali a libovali si, že nad námi šumí les a svítí slunce. Třetím úkolem si děti dokázaly, že mají jistý krok a ničeho se nebojí, neboť nosit na hlavě korunku není jen tak. (zvláště, když jsou to fazole v ponožce). Skoro na vrcholu lesní hory se děti utkaly s Nicotou přímo, a to když ji měly zasáhnout šípem do srdce. Pod kopcem přišel na řadu i kouzelný poník znající magická kouzla. Děti si vybraly kouzelné lektvary v několika barvách, které představovaly Sílu, Odvahu, Lásku, Proměnu a Moudrost a smíchali je s mléčnou mlhovinou. Kouzelná tyčinka namočená ve speciálním roztoku měla způsobit kruhový pohyb mizící barvy. Buď zafungovala Nicota, nebo nefungovaly konstelace, v každém případě byly kruhy nicotné. Přesto se rozhodla královna lesa děti odměnit.
To už jsme se ale ocitli na území potoka, který odděloval Poníkov od Zvířátkova. Rozcestník hovořil jasně – cesta na západ je ta pravá, jenže děti objevily další začarované zvířátko, a tak jsme opět postavili tábor a plnili svědomitě úkoly. Jedna skupina procházela nebezpečným koutem Temnoty a měla za úkol zapamatovat si všechny věci, které Pejsek Puntík v roztržitosti zapomněl v lese. Druhá skupinka objevila malé dřevěné kamarády z větví, kteří na děti koukali barevnými kuličkami a místo nosu jim plandal malý balonek. Tito strážci dětských patronů však byli zcela nazí a potřebovali rychle zhotovit obleček, takže se daly děti do práce a barevnou vlnou obmotávaly úzké větvičky. Opět nám do toho vkročila paní Nicota a neustále schovávala dětem jejich díla, takže se u toho začaly hádat. Jako důkaz své existence se na lesem zatáhlo a na malou chvilku to vypadalo, že se naplní katastrofální vize meteorologů.
Většina dětí už měla u sebe svá zachráněná zvířátka, ale stále jich ještě 5 chybělo a času nebylo nazbyt. Naštěstí další úkol byl velmi hravý, ale dohonit míč se dětem přesto nepodařilo. Na řadu přišel i Pegas Raibow, coby nejrychlejší letec kouzelného lesa s úkolem vyběhnout kopec a najít sladký prášek, zatímco Kočička Kiki si děti vyzkoušela z písmenek, které měly vložit do příslušných puzzlíků poskládaných na cestě.
Po dvou hodinách dobrodružství jsme se ocitli na konci lesa u výchozí brány. Než jí děti prošly, obdržely od vládkyně lesa obrovskou pochvalu za záchranu jejích bytostí a kromě již zmíněných barevných portrétů dostaly děti ještě Vzpomínkový list přímo od zvířátek, které se tak staly jejich ochránci a kamarády. Obě oslavenkyně si ještě odnesly domů obrázky na stěnu a velkou chuť rychle najít doma dort a dárky.
Vracela jsem se lesem zpátky domů šťastná, neboť mise se oproti předpovědi naplnila. Všechno prostě bylo tak akorát. Díky doprovodu maminek malých oslavenkyň probíhal celý výlet za paní Fantazií a Nicotou opravdu skvěle – od svačinky, pitného režimu, věšákového systému, pomocné ručky až po ochranu proti hmyzu. Tuhle dovednost jsem jim velice ráda přenechala a celkový výsledek byl oproti očekávání fakt kouzelný. Kdybych k tomu všemu měla ještě péci dort, tak skládám živnost.
Je to velmi kouzelné prožít takové dobrodružštví a doufám že si to deti dostatočne užili a prožili dost kouzelných okamžikú .